Tak jsem dnes uklízela a při tom přemýšlela, proč si dnes stojí sestry tak, jak si stojí. Upozorňuji všechny, že je to pouze můj názor a že se nemusí líbit všem.
Florence by zaplakala nad tím, co se z těch prvotních ošetřovatelek stalo. Původním záměrem je přece ošetřovat nemocné, být pravou rukou lékaři, být prostředníkem mezi rodinou a pacientem. Když jsem začala před 30 lety pracovat v nemocnici, byla jsem (a stále jsem) na své povolání hrdá.
Dvě sestry na 30 pacientů, pokoje po šesti a dva třílůžáky, televize v jídelně pro všechny, o víkendech služby v jedné, porcovaly a rozdávaly jsme veškerou stravu včetně odpoledních svačin, studené večeře byly jen o víkendech a ve středu, pucovaly jsme nástroje kartáčkem a pískem, včetně stříkaček a jehel, samy si sterilizovaly, skládaly tampony a čtverce, talkovaly rukavice, skládaly mastný tyl. Permanentní cévky neměly balonky a lepily se ke stehnu, infuze kapaly na jehlách, tlak a pulz jsme operantům měřily 12 hodin po hodině, pak 12 hodin po dvou a hezky rtuťákem a fonendoskopem, teploty měřily rtuťovými teploměry dvakrát denně, a když nepřišla uklizečka, tak i vytíraly před vizitou. Stačily jsme kafe, zasmát se, pohladit toho, kdo potřeboval, promluvit s rodinou, držet za ruku toho, kdo odcházel navždy.
Dnešní realita je pro mě nepochopitelná.
Pacient je pečlivě schován za stohy papírů dablovaných počítačovou technikou, pro jistotu, aby nemusel používat běžný způsob vyprazdňování, je zacévkován, osobnost se změní v nepřeberné množství čárových kódů, pro jistotu je poučen, aby zvonek používal pouze v ohrožení života a ještě to ať si dobře rozmyslí. Všechen personál mu stanovuje diagnozu, lékař lékařskou, sestra ošetřovatelskou, tvoří se plány péče, vypisuje se, porovnává, hodnotí, ale že má pacient hlad, protože nejedl díky tomu, že přišpendlen v lůžku prostě nedojde ke stolu, aby si vzal sousto, to se neřeší. A že se chce ráno umýt, když je na lůžku? Jen si nechtít čistit zuby. To je hrozný problém.
Máme sestry studované – to jsou všechny, které mají kvalifikaci, pak sestry specialistky – to ještě podle starého systému, dva roky v doškolováku vůbec nebyly zadarmo. A teď sestry vysokoškolačky. Dobrý, ale pro stohy papírů a bádání se nám ztratil původní záměr – pečovat o nemocné. Místo toho pečujeme o papíry, počítače, techniku. Taková je doba, beru to. Ale uvědomte si, kdo vám bude mýt zadek a měnit plenu, až to budeme potřebovat my? Snad se někde rozbřeskne a začne se zjednodušovat administrativa a hlavně se začne používat selský rozum. Ten se nám ztratil s pacientem. Nebo ne? Hezký den a díky všem, kdo dočetli až do konce.
Tak ot je něco úžasného.Tolik pravdy a výstižnosti.Já začala pracovat jako sestra před 42 roky.Bylo nám řečeno,že tato profese není zaměstnání,ale povolání.Jsme povolané pečovat o nemocného a tak jsem to vnímala.Bohužel teď je to opravdu o psaní ,kontrolování atd.Děkuji za článek.Mimo jiné-i já jsem hrdá,že jsem zdravotní sestra i když jen vypomáhající důchodkyně.
Dobrý den,
ta představa je hezká…člověk se úplně zasní. Realita je ovšem jiná. Když jsem se vrátila po mateřské do zdravotnictví, kolegyně mě poučily, že pokud si budou příbuzní stěžovat, že pacient nemá vyměněnou plínu, důležité není, jestli byl přebalen, ale aby to bylo zaznamenáno v dokumentaci. A o tom to dnes je. Co je psáno, to je dáno. Chráníme sebe a hlavně svého zaměstnavatele. Mám vyšší zdravotnickou školu, kde jsem vystudovala specializaci na psychiatrii. Myslím si, že je předsudek sester se středoškolským vzděláním, že sestry, které chtějí studovat, se chtějí stát pouze řídícími pracovníky a ležet v papírech. Já chci mít vzdělání na to, abych nebyla závislá na lékaři a dělala mu jenom tu „pravou ruku“, ale abych mohla rozhodovat samostatně na úrovni svých kompetencí a byla za své rozhodnutí zodpovědná. Každý obor zdravotnictví se na různé úrovni rozvíjí a taktéž i psychiatrie vzhledem k probíhající reformě, která pokud proběhne úspěšně, tak se velká část lůžkové péče přesune do komunity. Poté, když se sestry stanou case managerem v multidisciplinárním týmu (m.j. lékař zde nemá vedoucí roli), budou se toho hodně muset naučit a pracovat samostatně ( a některé už to dělají úspěšně teď). Dokážete si to představit?…ne-pečovat, ale pomáhat, tak, kde je to třeba? 😉
Jsem již také občas vypomáhající důchodkyně,souhlasím s každým slovem paní Jiřiny.Práce nebyla lehká,ale pro mne jediná.Nikdy jsem si nedovedla představit,že bych dělala něco jiného.Díky pomoci manžela jsem při trojsměnném provozu vychovala tři děti.Obě dcery jsou zdravotní setřičky,takže si myslím,že nám to zůstalo v rodině.Každá dcera ale studovala jinak.Mladší má klasickou zdravotní školu,dělá na chirurgii,což bylo od školních let její touha,která se jí splnila.Druhá dcera studovala SZTŠ a jelikož k nám na oddělení chodila na brigádu,zůstala tam nejprve jako ošetřovatelka, a až po několika letech si dodělala vzdělání,to znamená již vš.Nevidím mezi nimi absolutně žádný profesní rozdíl.Naopak,kdyby se starší dcera bez zkušeností z praxe rozhodla studovat na sestru,byl by to pro ni asi dost velký problém.Ze svých praktických zkušeností čerpala při studiu.A co říkají pacienti?
Jak říká moje spolužačka :“Až tady nebude sestřičko vaše generace,kdo se o nás bude starat?Ty sestřičky s VŠ sice všechno udělají,napíšou,ale někam se ztratilo jejich vcítění.“ Vzdělávání je důležité,ale nesmí být samoúčelné.
Také se připojuji k diskuzi a musim jen plně souhlasit.I ja patřím mezi generaci starých sester, které toho musely tenkrát zvládnout podstatně vice, jsem původně dětská sestra, která byla v r.1975 vybrána, aby pracovala na dětské klinice Plzeň.Byla to krásná léta , hodně zkušeností, hodně dřiny, hodně srandy při těžkých službách, hodne pokory a lásky k nemocným dětem. Dnes to vidim z pozice nadřízeného pracovníka a je mi opravdu úzko, kdo se jednou budeo nemocné s laskou starat.
Souhlasím, ráda vzpomínám na tu dobu, přestože bylo hodně práce, dělo se to přesně tak, jak popsala autorka článku…
A ještě k tomu ty nesmyslné audity.Auditoři,kteří je buzerují, deptají sestry spolu s nadřízenými. I tím i oni likvidují sestry. Pracuji jako sestra 30 let. A právě jsem se dopracovala k žaludečním vředům/ včera diagnostikováno/.
moc pěkně napsané, je to pravda pravdoucí…
Pracovala jsem od roku 1962až do důchodu jako sestra u lůžka a plně souhlasím. Ráda bych dělala dál, ale kredity jsou problém. Ruku na srdce kdo se o nás postará a to se týká i těch co vymýšlejí ty papíry místo klasické práce a krásné práce sester. J. Košťálová
…úvodní článek je pravdivá skutečnost !! a nejen ve zdravotnictví přibývá administrativy… se zdravotnictvím se setkávám pouze jako pacient, příští rok jdu do důchodu, ale stále ještě pracuji ve firmě – 8h na nohou….. a nyní vedení zblbnul nějaký „ajťák“ (dnes kdy se vše automaticky zaznamenává přes PC) – vše zaznamenávat RUČNĚ !! do grafů a tabulek na NÁSTĚNKU !! — za dobu asi dvou posledních měsíců jsem nezaznamenal, že by někdo z mých spolupracovníků, si stoupl před tuto nástěnku – (HOVADINU) – a „študoval“ na ní grafy a záznamy jak firma plní či neplní plán, mimo jiné se tam zaznamenává i docházka ! ? ! ? !!! NA CO JSOU POTOM “ PÍCHAČKY “ ???? Mě to přišlo, že se vracíme do šedesátých let – po vzoru SSSR -tenkrát ale nebyly počítače… ….KUPŘEDU LEVÁ !! ZPÁTKY ANI KROK !!
Myslím že nelze nesouhlasit. Taky patřím mezi starší generace sester(ukončené studium SZŠ 1982) a i když mám vystudovanou VŠ, stále jsem zastáncem co nejmenší administrativy. Raději se věnovat pacientům, než tomu psaní. Když jsem si přečetla příspěvky ostatním, tak se také bojím, kdo bude jednou pečovat o nás? Nechci se nikterak dotknout budoucích praktických sester, nynějších asistentů. Ale jak může někdo připustit, aby byla po roce absolvování na VŠ plnohodnotné jako my? Vzdělání jejich a naše je zcela rozdílné. A jejich vzdělávací osnovy……hanba mluvit.
Je mi z toho všeho smutno. Dost často přemýšlím o odchodu mimo zdravotnictví. Ale kam v mém věku jít? Toť otázka.
Přála bych si, aby konečně prozřeli hlavně ti nahoře. A Abychom nekopírovali jiné státy v nesmyslnosti administrativy.
Paní kolegyně, možná je to překlep, ale na VŠ ten rok nepůjde. Jedině na VOŠ.
Již dlouho mám stejný názor a na budoucnost se netěším. Pokud tedy nedojde ke změnám v poměru administrativní práce k opravdové péči o pacienta.
myslím , že máte pravdu, je to moc hezky shrnuto-stále více a více papírování, zapisování a na lidi zbývá méně a méně času
Aj mne je z dnešnej reality,a Bohužiaľ nielen na Slovensku,veeeeľmi smutno.Som SESTROU už 36 rokov. V článku je nepopierateľná pravda na ktorú som aj hrdá lebo vtedy sme boli sestričky a pacienti sa na nás s prosbami bez obáv a s úctou obracali.Dnes je naše povolanie veľmi znehodnocované a bez vďaky.Je mi veľmi často smutno.Stále však milujem svoje poslanie a neúctu ospravedlňujem,,neuspokojenou potrebou“. A sme pri dg. Tak milé kolegyne – veľa trpezlivosti.Ps:tiež mám aj Pšš aj Vš.
Vaše názory mě mrzí…Na úvod přiznávám (a dle nálady této diskuze s jistou obavou o okamžité odsouzení a zaškatulkování), že jsem sestra s vysokoškolským vzděláním a specializací. Myslím si, že stejně tak jako spousta podobně „postižených“ sester, nemám ambice ležet v papírech a za počítačem a snažím se o lidský přístup k pacientům i jejich rodinám, ale stejně tak ani nevidím smysl svého povolání ve skládání tamponů a vytírání podlah. Musíme se přizpůsobit době – využít toho, co nám nabízí, ale zároveň přijmout i negativa a důsledky. Píšete, že se bojíte, kdo se postará o vás. Tak svým přístupem k pacientům jděte příkladem a předávejte tento postoj a hodnoty i novým sestrám. Nepomůže odsouzení a lamentování nad starými časy…. Vždyť všichni tak nějak pociťujeme, že systém vzdělávání sester není zdaleka dokonalý – ale co mají budoucí sestřičky dělat, když není jiná možnost?
Milá Hanko, nebuďte smutná, Já se původně do diskuse zapojovat nechtěla, ale změnila jsem o vašem komentáři názor. Všichni víme, že se moc papíruje, ale to je ve všech oborech a tak trochu to s sebou nese doba, která žádá individuální odpovědnost a ochranu před neoprávněným postihem zaměstnanců. Sestry se nezměnily, znám jich spoustu, které tu jsou stále pro pacienty a dělají své povolání s láskou (a pro pacienta není žádná výhoda sestra skládající tampony nebo myjící nádobí). Změnila se doba a my to musíme akceptovat, resp. nic jiného nám nezbývá.
I já jsem ale trochu smutná z toho, že změna se jaksi připisuje sestrám vysokoškolačkám. To přece nejsou horší sestry, ani lepší…jsou to sestry současné doby. I řada dříve vystudovaných sester dnes studuje na „stará“ kolena. A za to by se rozhodně neměly stydět!
Právě to studování pro studování.Vystudujete VŠ,ale stále jste zdravotní sestra se stejnými kompetencemi jako ta která má „pouze szš“.
kolegyně vystuduje VŠ,ale potom si,pokud chce dělat na specializovaném pracovišti dělá ještě konkrétní specializaci -PSS.Pokud chceme mít vysokoškolsky vzdělané sestry,měly by mít také přiměřené kompetence a ne ,že sestra nemůže podat ani tabl. na teplotu bez ordinace lékaře nebo totožný lék,pouze s odlišným názvem.Přitom laik si může v lékárně sám koupit jakýkoliv lék volně prodejný.Myslím si,že tady asi něco nesedí.
Zdravotní sestra zůstane sestrou i když bude mít doktorát nebo třeba i profesuru, protože vystuduje ošetřovatelství a to je o ošetřování a ne léčení, na to se studuje jiný obor – medicína. Jestli má sestra hlavičku na studium medicíny, doporučuji tuto volbu. Máte pravdu, že laik si může „ordinovat“ jakýkoli volně prodejný lék, ovšem také za to nese plně zodpovědnost on sám. V nemocnici se stává pacientem a tam za ordinaci zodpovídá lékař a stále jsem toho názoru, že by to tak mělo zůstat nezávisle na tom, co sestra vystudovala. Na škole nám říkali: sestra ošetřuje a lékař léčí. Co je na tom proboha špatného?
Nevím, kam to zmizelo, ale stálo tam: Jestli sestra chce ordinovat a má hlavičku na studium medicíny, doporučuji tuto volbu.
Není na tom nic špatného, je to správně.
Tak mi vychází že nejlepší je ošetřovat a léčit se sám. Hned mě ovšem napadá „sám si vařím, sám si peru, že se na to nevy…. !!!
Dobrý den, reaguji také pouze svým názorem. Podle délky praxe jsme přibližného věku, takže velmi dobře vím, o čem píšete. Předpokládám, že jste chtěla zdůraznit, že setra i lékaři papírují víc, než je pro pacienta zdrávo. Existuje papírová dokumentace a je duálně vedena i v elektronické formě. Je to otravné a zdlouhavé. Jenže já vidím kámen úrazu jinde.
Doba pokročila, technologie se rychle rozvíjí. Je tedy spíš nostalgické ohlížet se za dobou minulou. Například cévky. Úplně běžná věc. Jenže: dříve se používali opakovaně. Už jen pomyšlení na to, že by do mě šoupli cévku, kterou měl někdo v sobě, mi skoro způsobuje zánět močového měchýře (a to jsem ve výběru potíží mírná). V souvislosti s PMK budu pokračovat třiceti pacienty, o které se starají dvě sestry. Pracovala jsem na interně. Nebyly pleny, čůralo se do prostěradel a kakalo tamtéž. Dvě setry nestačili uběhat potřebu minimálně poloviny ležících pacientů. Do toho krmení, hygienická péče. Nemluvím o lékárně, napichování a přepichování infuzí na jehlu. Nejde o to, jak šikovně jsme to stíhaly, ale o to, že to nikdo neřešil. Pamatujete vystříhávání dekubitů? Nepamatuji, kdy jsem to viděla naposledy. A taková jednorázová permanentní cévka může díru na sakrálu, když ne eliminovat vznik, tak aspoň zpomalit nástup prvních příznaků. Chyba je jinde!
Systém je viník! Někdo napasoval na stagnující socialistické zdravotnictví vyrvané kusy (z kontextu pokročilejší kapitalistické koncepce zdravotnictví) pravidel, postupů a „jánevímještěčeho“. Aby se to hned nerozpadlo, omotal to izolačkou. Je jasný, že k destrukci časem prostě dojít musí.
Nevidím problém v pečlivé dokumentaci. Vidím ovšem problém v té zbytečné, a hlavně pořád se měnící. Vidím problém v tom (a neříkejte mi o vzorci pro výpočet personálu na tom kterém pracovišti), že ke třiceti pacientům a dvěma sestrám přibyly ty hromady papírů a zůstala hromada práce, kterou v běžném životě umí každý a setra dělápracovně. Zmíněný rozvoj technologií klade stále zvyšující se nároky na znalosti. A to i u sester, které musí pacienty před a po různých vyšetřeních, drobných výkonech i náročných operacích připravit a následně ošetřovat. Já bych si tedy sama sobě přála, aby mě ošetřoval informacemi nabitý profesionál, a ne cvičená upocená setra s lexaurinem v kapse (taky jsem sestra, takže to není útok na profesi). Chybí dostatek personálu různých kompetencí!
V každé jiné sféře je naprosto normální, že každý je svým vzděláním a dovednostmi přidělen k nějakému druhu práce. Ve zdravotnictví se sanitář, ošetřovatel nebo i ZA, nyní PS, nafoukne, že je pošlete něco udělat a HELE! sama nejdete. Jste líná. Že zodpovídáte za těch 30 pacientů, musíte vypsat tu hromadu papírů a udělat jiné věci, co oni nesmí, je úplně zapomenuto. Zato však si každý dobře pamatuje, že sestra může zaštítit a zastat jejich práci. Takže sestra smolí papíry a slyší: „Běžte si dopředu, tam je sestřička. Ona vám dá, řekne, pomůže………“. A sestřička se zvedne, práci, kterou za ní nikdo neudělá, nechá rozdělanou. Při návratu neví, kde skončila. Taky to znáte? To jsem ale odbočila, omlouvám se.
Prostě jsem chtěla říci to, co všichni vědí. Něco buduji, postavím to od základů. Pokud něco předělávám, chce to kompletní rekonstrukci. Vezmu si model zvenku, zaplatím, jako zvenku. Za odpovídající práci, odpovídající odměna. Každý má svou úlohu, pokud chceš jinou, doplň si kompetence.
Slyším: „Není to tak lehké!“? To není, to je pravda. Ale tento stát má peníze. Jen je jaksi nedává ku prospěchu těch, kteří mu je odevzdávají.
Je mi jasné, že by to chtělo radikální změnu, a to by si vyžádalo obrovskou sumu peněz. Ale není lepší ji udělat, když ještě můžeme vyškrábat rezervy? To ale my, milé sestřičky, fakt už nezvládneme. Nemáme totiž k tomu ty správné kompetence a křičíme šeptem. Přeji hezký den.
Paní kolegyně, mluvíte mi z duše. Na jednu stranu nadáváme, že sestra je děvečka pro všechno a na druhou stranu div neukamenujeme ty, které tou děvečkou být nechtějí. Děkuji za váš komentář!